Jediná věc, nad kterou máme totální moc, je naše myšlení

26.02.2016 17:07

Jan Mühlfeit je český manažer, globální stratég, kouč a mentor. Téměř 22 let působil ve firmě Microsoft, z toho posledních 15 let v nejužším vedení. Jeho poslední rolí před odchodem v roce 2014 byla pozice prezidenta Microsoft Corporation pro Evropu, kterou zastával od roku 2007.

Je poradcem pro řadu vládních a mezinárodních organizací jako AIESEC, Světové ekonomické fórum, Evropská komise či OECD. V posledních letech se pomocí pozitivní psychologie snaží pomoci lidem nalézt jejich silné stránky, odemknout lidský potenciál a tím změnit svět.

Má silnou vizi, jasný náboj a velký přesah napříč jednotlivými obory. I proto bude jedním z hlavních řečníků na konferenci České komory fitness 22. dubna 2016.

 

Jaký je váš vztah ke sportu?

Sportuji od mládí, hrál jsem závodně tenis, ale už před ním jsem dělal různé sporty. Tenis jsem hrál od 12 do 20 v nejvyšší dorostenecké soutěži v tehdejší době, ale od 12 let pravidelně každý den běhám. Teď kombinuji běhání s Nordic Walkingem nebo s plaváním, protože po padesátce se přece jen ozývají kolena. Chodím do posilovny zhruba třikrát týdně, ale taky cvičím ráno jógu a tai-chi. Takže mám velmi blízký vztah ke sportu a ke cvičení.

Kdybych nesportoval, neměl bych šanci přežít, co jsem přežil posledních 22 let. Rád to přirovnávám k Premier Legue, protože obzvlášť v posledních 15 letech jsem absolvoval 200 letů za rok, měl jsem třeba 15 schůzek skoro každý den. Proto den začínal sportem, běháním, ale když jsem třeba cestoval, večer jsem si šel ještě zaplavat, než jsem měl nějakou večeři, a pokračoval dál.

Stejné je to i ráno, mám pak víc energie po běhu. Stane se, že když brzo ráno jedu na letadlo, nestihnu běhat. Jednou to nevadí, ale kdyby to byly dva dny za sebou, budu tak na 70 % své energie. Takže to mi dává běh.

Tenis mě pro změnu naučil, že on a život mají tři podobné vlastnosti. V tenisu a v životě se 80 % času nehraje, ale těch 80 % času je minimálně stejně důležitých jako těch 20 % času, kdy se hraje. Já říkám – mezi míči. Druhá je, že na kurtě i v životě jste na rozhodnutí nakonec sám. A to poslední, co není v jiných sportech: v tenisu i v životě se hraje do posledního míče.

Kromě toho mě sport naučil odolnosti, vytrvalosti. Pamatuji si, když jsem tenis začal hrát, byl jsem tlustý, ale do roka jsem byl nejlepším hráčem v klubu. Čekal jsem třeba za domem, až si lidé stáhnou ze sušárny prádlo, abych tam mohl hrát o zeď, nebo jsem vstával o sobotách i nedělích ve čtyři ráno.

A hlavně: většina lidí, které znám z vrcholového managementu a sportují, byla ve vrcholovém managementu úspěšná.

Každé dva roky máme v podstatě o 100 % větší výpočetní kapacitu. Takže dvakrát tolik informací, ale taky dvakrát tolik stresu.

Je tedy z vašeho pohledu důležité pro úspěch v životě, aby člověk pravidelně sportoval?

Myslím, že ano. Protože na to, aby byl člověk úspěšný, je potřeba několik věcí. Musí rozumět sám sobě. Sebepoznání, co jsou jeho silné stránky, co je jeho talent a další, to dnes učím. Ale potom je to také otázka managementu své energie. Protože stresu už bude jenom víc.

V IT platí Mooreův zákon, který říká, že každé dva roky máme v podstatě o 100 % větší výpočetní kapacitu. Takže dvakrát tolik informací, ale taky dvakrát tolik stresu. A to je exponenciální růst. Jediný způsob, jak se člověk může bránit, je naučit se pracovat se stresem. Neodstraníte ho, ale musíte umět s ním zacházet.

Zatímco dřív lidé lovili, odpočali si, lovili a odpočali si, dneska loví, loví, loví a pak mají syndrom vyhoření nebo depresi. Úspěch je v podstatě založený na obnově čtyř energií: fyzické, emocionální, mentální a spirituální. Z toho důvodu jsou sport, cvičení nebo pohyb velice důležité.

Třeba fyzická energie vychází z toho, kolik spíte, co jíte a jak se hýbete. A tady je potřeba cvičit sílu, pružnost a vytrvalost, aby to bylo kombinované, vyvážené. Sport a pohyb pomohou samozřejmě i při obnově emocionální a mentální energie, protože je dokázané, že lidé, kteří se víc hýbou, se dokáží daleko více koncentrovat.

Problém, který dnes máme, je, že se dokážeme v průměru soustředit jenom 12 minut. Domníváme se, že náš mozek jede v „multitaskingu“. Není to pravda. Umí sice přepínat velmi rychle, takže se zdá, jako by zvládal několik úkolů najednou – tak rychle mezi nimi přeskakuje.

Pokud však děláme například e-maily a k tomu pracujeme ještě na něčem jiném, snižuje se IQ mozku průměrně o deset procentních bodů. Je to, jako byste nespali 36 hodin. Vykouření marihuanové cigarety vede k poklesu jenom o čtyři procentní body. Soustředění se je velmi důležité. A opět je i zde sport a pohyb velmi důležitý.

Můj názor je, že úsilím člověka by mělo být, aby se jeho život stal rovnováhou mezi úspěchem a štěstím. Řada lidí si myslí, že čím budou úspěšnější, tím budou šťastnější. Jenže štěstí není bod, štěstí je proces. Štěstí je potěšení, které člověk zažívá při cestě za svým snem, já tomu říkám odemykání svého potenciálu. Staré moudré čínské přísloví marně neříká, že cesta je důležitější než cíl.

Proto by se ráno lidé měli vzbudit a ne jít do boje, ale jít "žít život". Podle statistik by třeba studenti Harvardské univerzity měli být šťastní, protože to je skvělá škola, seženou díky ní super zaměstnání a tak dále. Ale není tomu tak. Čtyři z pěti z nich mají aspoň jednou za rok depresi a dva z pěti musí kvůli tomu k doktorovi. Nedávno jsem zrovna vystupoval v Bostonu. Když tam běhám, jsem jeden z mála, kdo se směje, zatímco na studentech je vidět, jak mají křečovitý výraz ve tváři, protože opravdu jdou do boje ráno.

Můj kamarád Marián Jelínek říká, že i u závodních sportovců je super, když mají vůli po vítězství, ale zároveň je to baví, hrají s potěšením. Stejné je to také v byznysu – úspěch a štěstí mohou jít dohromady. Když ho člověk rve jen za jednu část, často to nevyjde. Používám metaforu, kdy si představíte, jak celý život šplháte po žebříku, abyste na konci života zjistili, že je opřený o špatnou zeď.

Domníváme se, že náš mozek jede v „multitaskingu“. Není to pravda.

Je štěstí něco, co si člověk v podstatě musí dovolit?

Na štěstí je zvláštní to, že my jako sociální tvorové začínáme být šťastní tehdy, když šťastnými uděláme někoho jiného. Když jsem cestoval s Billem Gatesem, byl určitě jedním z pěti nejznámějších lidí na světě. Byl nejbohatší, ale skutečně nejšťastnější začal být, až když založil svoji nadaci a věnoval peníze lidem, kteří je opravdu potřebují. Ať už na vakcínu proti HIV, do školství, do zemědělství, do Afriky či jinam.

Ale znovu, pohyb může významně pomoci, například bojovat se stresem. Když se dnes podíváte na top management, většinou jde o lidi, kteří sportují.

 

A co je podle vás potřeba k tomu, aby tato informace, kterou má top management, šla směrem dolů, k ostatním zaměstnancům firem?

Korporace rozdávají kupóny nebo kartičky, aby lidé chodili do fitness, ale oni tam nechodí. Je úplně stejné, jako když se nakoupilo hodně technologií IT do České republiky, ale problém byl v dovednosti – lidé s nimi neuměli pracovat.

Toto je stejná situace: firmy musí pozvat odborníky, kteří udělají přednášku, jaký má sport vliv na stres a denní život. Že nestačí chodit do fitness jen proto, aby člověk dobře vypadal. Všechno to stojí na zmíněných čtyřech energiích. Je-li v pořádku tělo, je v pořádku hlava a obráceně.

Kalokagathia ve starém Řecku se na člověka dívala jako na celek, bylo to přesvědčení o nezbytnosti harmonického souladu. Dnes máte na jedné straně sportovce, kteří jsou vysportovaní, ale co se týče třeba jejich odchodu do normálního života, naříkají, že se neuplatní. Na druhé straně máme manažery, kteří sice jsou chytří a vybavení velkou intelektuální kapacitou, ale mají nadváhu a v padesáti končí infarktem nebo podobně. A já si myslím, že zase musíme dát ty věci pěkně dohromady.

Takže je potřeba s lidmi promluvit, udělat jim přednášku a vysvětlit, že všechno souvisí se vším. Protože dnes podniky dávají peníze na tvrdé dovednosti, ale na sebepoznání, kam patří i fitness, už moc ne. A když, tak zaplatí pobyt ve fitku, ale to lidé nepřijmou za svoje, takže to nefunguje.

Podobně jako ve školách, kdy každá má svého tělocvikáře, by každá větší firma měla mít někoho takového jako kouče, který bude lidi koučovat, jak sportovat. Kouč je něco jiného než mentor. Kouč je člověk, který z vás chytrými otázkami dostane odpovědi. Vy jim pak víc věříte, když na ně přijdete touto formou tzv. sami, než když vám informace jen tak někdo předá.

I na základě vlastní zkušenosti můžu říct, že když je někdo fit, neznamená to ještě, že je zdravý.

Myslíte si, že v tomto smyslu by se měla změnit i fitness centra, že by měla být schopná lidem více vysvětlit, že pohyb je třeba?

Myslím, že ano. Většina lidí, kteří dnes chodí do fitness, tam chodí z toho důvodu, aby měli v pořádku tělo. I na základě vlastní zkušenosti můžu říct, že když je někdo fit, neznamená to ještě, že je zdravý. Jakmile zapomenete na obnovování těch dalších energií – emocionální, mentální a spirituální, můžete být sice fyzicky v pohodě, ale může vás potkat syndrom vyhoření.

Stejně jako se lékaři dnes začínají více věnovat celostní medicíně, fitness centra by měla lidem více ukazovat, jak je cvičení provázané. Dnes už fitka nabízejí lekce jógy, tai-chi nebo meditace, ale dělal bych to mnohem víc. Když se pak korporace na jedné straně a fitness potkají, budou mít z pohledu byznysového pak daleko více zákazníků.

Člověk má samozřejmě řadu možností. Já vždy říkám lidem, když pracujete, dejte si po hodině a půl přestávku, po další hodině a půl pak větší. Nebo si zajděte na hodinu do fitka a můžete být o 40 % produktivnější.

 

Dnes se řada mladých lidí zhlédla v práci trenéra, která jim relativně snadno může přinést zajímavou hodinou mzdu, ale nemají už zájem se dále vzdělávat. Proč si myslíte, že je důležité neustále růst?

Zaprvé technologie. Před deseti lety by vám řidiči taxíků řekli, nač by měli rozumět technologii, dnes je tu Uber. Už třetina cizinců u nás nepoužívá pražské taxikáře. Technologie nezmění, co se dělá, to pořád bude fitness, ale jak se to dělá. V novém mercedesu je 16 plně funkčních počítačů, 62 % nákladů je software. Ve fitness to bude podobné.

Takže člověk ať dělá cokoliv, musí se celý život učit. Druhou věcí je, že globální konektivita znamená globální konkurenci, což se může dotknout i trenérů. Nemyslím tím, že se přijde nějaká velká síť a nabídne lepší ceny. Ale umím si představit, že za 5-10 let bude fitness trenér v Asii pomocí konzolí, klidně formou 3D hologramu, trénovat klienta u nás. Když jsem to před deseti lety říkal, smáli se mi, ale dnes už doktoři v Belgii mají Xbox a cvičí takto se starými lidmi.

Dále máme trendy. Fitness trenér, když lidem vysvětlí stres a jeho dopad, zdesetinásobí své zákazníky.

Lídr a vizionář je člověk, který nejprve zblbne sám sebe, a posléze – zdravě – i ty ostatní. Není to firma, ale v podstatě hnutí.

Často, a nejen ve fitness, jsou manažeři a majitelé podnikání spíše jakýmisi hasiči než lídry. Co by podle vás měli změnit?

Musíme si nejdřív říct, co definuje lídra. Jsou to ti, kdo ho následují. Pokud chcete být transformační lídr, tedy převést lidi z bodu A do bodu B, kdy bod A je dobrý, ale v bodu B to bude skvělé, musíte mít několik věcí.

Musíte mít vizi. Vize je obraz světa, který neexistuje. Nejdřív jí uvěříte vy sám, a pak lidé, kteří jdou za vámi. Říkám, že lídr a vizionář je člověk, který nejprve zblbne sám sebe, a posléze – zdravě – i ty ostatní. Není to firma, ale v podstatě hnutí. Například Steve Jobs vytvořil de facto náboženství. Mají loajální zákazníky, kteří za nimi jdou, i pokud jejich výrobek není nejlepší na trhu.

U lídra je velký rozdíl mezi motivací a inspirací. Motivace jsou otázky, co budeme dělat, jak to budeme dělat, za kolik to budeme dělat. To míří do levé části mozku, do neokortexu, a motivace funguje krátkodobě. Jde většinou o peníze – že lidem přidáte a podobně. Inspirace proti tomu funguje dlouhodobě a je to otázka o samém smyslu organizace nebo vize. A z latinského „in spirit“, to znamená „v duši“.

Hlavní otázkou je, co dělám, co je cílem. Ta míří na amygdalu, část mozku, kde sídlí naše emoce. Tam se vlastně vytváří emoční pouto. Steve Jobs tedy vytvořil emoční pouto se zaměstnanci a zákazníky; a to je celé, protože Apple  není vždy nejlepší. Marketingově ale ano.

Pokud máte jasnou vizi a lidé za vámi jdou, nemusíte hasit požáry.

Totéž platí i ve sportu. Například Jarda Jágr – všichni říkají: v čem je výjimečný? Já si myslím, že to není fyzička. On chodí do posilovny, ačkoli to nesnáší. Je výjimečný v tom, že má emoční pouto: on to miluje, je prostě srdcař. Nebruslí zdaleka nejrychleji, ale každý pohyb je stokrát, tisíckrát natrénovaný, každý pohyb je zkalkulovaný. A samozřejmě, že na led jde za účelem vyhrát.

Když jsme měli v Microsoftu čtyřikrát za sebou nejlepší výsledky jako region na světě, nebyli jsme nejlepší jen v hospodářských výsledcích, ale i ve spokojenosti našich zákazníků a partnerů, a také ve spokojenosti zaměstnanců. Řekl jsem jim, že je nebudu měnit, takže jsme si udělali všichni test na silné stránky a pracoval jsem s tím, aby byli všichni víc tím, kým jsou. Lidé se tak stali mnohem produktivnějšími a úspěšnějšími, tím pádem byli také šťastnější.

 

A čím vy osobně jste se změnil z manažera v leadera?

Nejde jen o to, že člověk musí být pořád lídr, také je potřeba být občas manažer. To však neznamená, že když pracujete samostatně, jste třeba umělec, dá se o vás říct, že nemáte žádný tým. Máte. Tým jsou fanoušci, lidé, kteří si od vás kupují třeba hudbu, to je ten tým.

Uvědomil jsem si, že pokud chci být šťastný, většinou toho dosáhnu jen pomocí ostatních lidí. Většinu své kariéry jsem měl pořád lidi pod sebou. Devadesát procent byli oni a deset procent já. Další je sebepoznání. Začal jsem uplatňovat pozitivní psychologii v době, kdy o ní ostatní možná někde četli.

Když Gallup vyjel se StrengthsFinderem, začal jsem to dělat jako jeden z prvních korporátních lídrů. Hlavně jsem si do 32 let myslel, že všichni myslí stejně jako já. Pak jsem šel na jeden trénink MBTI, a najednou to bylo příjemné zjištění. Zjistíte, že lidé nahlížejí na svět různě, jinak například extrovert, jinak introvert.

Lídr by se neměl zabývat minulostí ani dneškem, jen maximálně kontrolovat, jestli dnešek funguje. Ale měl by trávit většinu času tím, kam má jít. Proto je lídr, ten, co vede. Ale to vidím v organizacích většinou jen málo.

Když se podíváme geograficky, česká ekonomika je čtvrtá nejotevřenější. Bohužel myšlení je myšlením české kotliny, včetně malé znalosti jazyků.

Často v různých rozhovorech zmiňujete myšlení první ligy. Co myslíte, že Čechy omezuje v tomto způsobu myšlení?

Když se podíváme geograficky, česká ekonomika je čtvrtá nejotevřenější. Bohužel myšlení je myšlením české kotliny, včetně malé znalosti jazyků. Na všechno, co se děje v zahraničí, tady lidé říkají, že nebude fungovat. Myslím, že přísloví „Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě“, je infekce v duši českého národa. Přestože ho nikdo moc neříká, myslím, že ho máme v genech.

Například když se podíváte na statistiky AISEC, kde jsem řadu let v představenstvu, čeští studenti, mladá generace, jezdí na výměny nejméně. Totéž když se podíváte, kolik Čechů například pracuje v Londýně. Jsem tam poměrně často, ale potkáte daleko více Slováků, Poláků, Bulharů, Rumunů. Čechů tam moc není. Když jsem se na Imperial College ptal českých studentů, jestli se vrátí zpět do Česka, jen jeden z deseti řekl, že ano – nemají tu podle nich uplatnění.

Řekl bych, že nám chybí větší sebedůvěra. Myšlení první ligy říká: Jediná věc, nad kterou máme totální moc, je naše myšlení. Pokud si myslíme, že patříme do první ligy, ve sportu, v životě, většinu života ji hrajeme, občas možná spadneme do druhé, ale pak se zas vrátíme do první. Je-li naše myšlení nastaveno na divizi, skončíme v okresním přeboru.

Nemyslím si, že prostředí je takové, aby v nás podporovalo myšlení první ligy. Lidé, kteří v něčem excelují, by měli být více v médiích atp. Na druhou stranu je vidět, že národ má po těchto lidech hlad. Kdykoliv něco vyhrajeme ve fotbale nebo v hokeji, jsou plná náměstí. Takže Čechům chybí modelové role, které sice existují, ale v médiích bohužel moc vidět nejsou.

Další je znalost angličtiny. Kdo do pěti let nebude umět dobře anglicky, bude mít myslím velký problém. Většina dobrých věcí je už dnes na internetu v angličtině. To malé procento, které se překládá, nejsou vždy ty dobré.

 

Proto mají u nás velký úspěch ti, kteří mají co předat a promluví na lidi česky, díky čemuž jsou pak vnímáni jako guru. V podstatě je u nás velmi málo těch, kteří lidi inspirují ke změně myšlení, takže v tom máte asi velké pole působnosti.

Určitě. Chodí spousta lidí na moje vystoupení, píší mi na Facebook a tak. Důležité nejen je, že se jim to líbí, ale také, aby něco změnili. Protože my jsme vlastně uzlíček návyků, 90 % z toho, co děláme, jsou návyky. Jenom 10 % jsou nové věci. Určitě je pozitivní, že se i Česká televize rozhodla udělat pořad jako Skrytý potenciál. Je to samozřejmě běh na dlouhou trať. Na druhou stranu lidé to v sobě mají.

Češi mají třeba úžasnou vlastnost, že když se něco děje, nějaká krize, dokážou držet pohromadě. Například povodně a podobně. Já jsem v dozorčí radě konta Bariéry, a když je ten pořad v televizi, lidé posílají hodně peněz pro lidi s handicapem, což je super. Ale pořád to chce mít větší rozhled v globální ekonomice.

 

Tedy otevřít se více impulsům z vnějšku?

Přesně.

 

Vy sám jste dosáhl řady úspěchů, byl jste nejvýše postaveným českým manažerem. Je to z vašeho pohledu z větší části štěstím, nebo je toho možné dosáhnout vůlí a vlastním rozhodnutím?

Štěstí přeje připraveným, samozřejmě, ale že by to bylo 20 let štěstí (smích)? Moje kariéra v Microsoftu byla poměrně strmá, po šesti letech jsem se dostal do vedení. Je v tom samozřejmě tvrdá práce, ale i lidé, se kterými jsem měl tu čest pracovat. Nadělal jsem spoustu chyb, ale ta organizace musí být taková, že vám chyby odpustí. Naopak vás povzbuzuje, abyste dělali nové chyby, ale nesmíte je opakovat. Chybami se přece jen člověk učí.

Myslím, že šlo o kombinaci několika faktorů, a zmíněné vůle ze sportu. Mně třeba řekli – příští týden máš schůzku s princem Charlesem. Někdo by se z toho podělal, já jsem si řekl, že využiju svoje silné stránky, strategii, komunikaci, vizi a začal jsem plánovat, o čem se budeme bavit. Totéž s Billem Gatesem, s nímž jsem hodně cestoval.

Samozřejmě se na nic nemůžete stoprocentně připravit. Když jdete do CNN, Bloombergu nebo CNBC, z 80 % se na to připravíte a těch 20 % musíte vymyslet na místě. Jde o to, jak je člověk pružný a jaký má rozhled.

Také mi pomohlo, že jsem si nikdy na nic nehrál. Podle mě musí být lídr, a to je spojuje všechny, autentický, musí být sám sebou. Také on dělá spoustu chyb, ale lidé mu je odpustí. Neodpustí vám, když si hrajete na někoho jiného. V okamžiku, kdy využíváte svůj talent, jste autentický. Proč to tak je? Lidé nemají rádi dokonalé lidi, radši si řeknou – to je jeden z nás.

Když se mě ptají, jak jsem to dokázal, říkám, že to nezáleží na tom, kde jste žil. Já jsem vyrůstal do 20 let na vesnici, studoval jsem ČVUT, přičemž většina podřízených měla Oxford, Harvard... Já jsem jako inženýr začínal jako vrátný na bloku číslo 3 na Strahově. Vůbec nejde o to, kde jste dnes, ale kde je vaše myšlení první ligy.

Myslím si, že pozitivní psychologií a tím, co šířím, změním svět. Zrovna nedávno se tomu usmívali v Bratislavě. Řekl jsem jim:  kdyby vám někdo před 10 lety řekl, že bude na Facebooku budou dvě miliardy uživatelů, také byste tomu nevěřili. Vím, že můj cíl je bláznovský. Ale jsem od Billa vycvičený. V roce 1975 řekl – v době, kdy nejmenší počítač byl velký jako místnost, že jednou bude počítač na každém stole.

Když jdou do školy, vykazuje z uvedeného důvodu 98 % dětí vysokou kreativitu. V 10 letech už jenom 30 %, v 15 letech 15 % a v 25 letech pouhá dvě procenta.

Jak člověk může zjistit, co jsou jeho silné stránky?

Existují samozřejmě testy. Jeden se jmenuje VIA, druhý, který jsme používali my, byl StrengthsFinder od Gallupu. Vznikl tak, že Gallup se zeptal asi 800 tisíc lidí po celém světě z různých oborů, proč vynikli, v čem byli úspěšní. Zpracoval klíčové faktory jejich úspěchu do 34 témat, silných stránek.

Je to test mající 150 otázek, na každou máte 20 vteřin, takže se rozhodujete impulsivně; z toho  vám vyjde pět silných stránek. Jedná se spíše o talent, protože aby to byla silná stránka, musíte do ní něco investovat. Takový Jarda Jágr se sice narodil s talentem na hokej, ale musel trénovat, aby z toho vznikla jeho silná stránka. Takže silná stránka = talent * investice. Totéž platí pro Karla Gotta a jiné.

Když toto víte, nejenže znáte silné stránky, ale vytvoří se i tzv. komplementární týmy. Vaše silné stránky jsou totiž moje slabiny a naopak. S tím se začne pracovat. U práce se silnými stránkami jsou důležité tři věci. Nejdříve je musíte pojmenovat – o co jde. Zadruhé je musíte uchopit – vzít je za své. A za třetí je musíte zacílit na to, co v tu chvíli potřebujete.

K tomu dopracujete pomocí testu, dá se to však zjistit na 80-90 % i bez něj. Silné stránky jsou většinou záležitosti, které vás baví, můžete je dělat 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Jsou to věci, které můžete dělat intuitivně. Dosahujete téměř excelentních výsledků a ostatní vám dávají fantastickou zpětnou vazbu.

Nejjednodušší je vzít si papír a do záhlaví dáte na jednu stranu plus, na druhou mínus. Do plusů si píšete věci, které když děláte, vám dávají energii, a do mínusů ty, které vám ji berou. U dětí je to o něco jiné. Nejvíce synopsí v našem mozku se propojuje od narození do tří let.

Každé dítě je vizionář. Když si hrají, tak na svět, který neexistuje, ale ony mu věří. Proto jsou děti šťastné. Když jdou do školy, vykazuje z uvedeného důvodu 98 % dětí vysokou kreativitu. V 10 letech už jenom 30 %, v 15 letech 15 % a v 25 letech pouhá dvě procenta. Takže škola kreativitu nebo talent neodemyká, ale dává talent do klece.

Proto říkám, že prvním pozitivním psychologem byl vlastně Jan Ámos Komenský, který říkal škola hrou. On v podstatě říkal: Když jim něco řeknete, zapomenou to. Pokud jim to ukážete, zapamatují si to. A pokud je aktivně zapojíte, stane se z toho dovednost, čímž to pochopí. A tak by to mělo vypadat.

 

A na závěr, na co se můžou těšit účastníci konference v dubnu v rámci vaší přednášky?

Budu vykládat na téma knihy, která mi vychází ve Velké Británii, tedy příčiny čtyř faktorů, proč lidé neodemknou svůj potenciál. První příčina: soustředí se na slabiny a ne na silné stránky. Druhá: začnou plánovat ještě před tím, než zjistí, co je smyslem jejich aktivity, jejich firmy, jejich života. Třetí: myslí si, že nejlepší je řídit čas, ale čas je neřiditelný a je neobnovitelný, kdežto energie je obnovitelná. A čtvrtá příčina: myslí si, že až budou úspěšnější, budou někdy šťastnější, jenže je to obráceně.

Štěstí je proces, je to cesta.

 

Autor: Karel Jarušek
Foto: Archiv Jana Mühlfeita