Trenéři a lektoři by se měli zaměřit na dokonalou anamnézu člověka před cvičením

19.04.2017 16:10

MUDr. Martin Matoulek, Ph.D. je jedním z lékařů, který se snaží komunikovat s fitness sektorem, pořádat pro něj konference a napojovat jej na lékařskou obec. Už více jak 10 let se věnuje obezitologii, v posledních letech se zaměřením na pohybovou aktivitu. Má atestace z interního lékařství, endokrinologie a v posledních letech se věnuje i tělovýchovnému lékařství. Je členem revizní komise České obezitologické společnosti. Od r. 2006 je předsedou VŠTJ MEDICINA PRAHA, která organizuje pohybové aktivity pro různé skupiny pacientů. Povídali jsme si mimo jiné o tom, jak reálná je spolupráce mezi fitness a lékaři, či jestli skutečně fitness může být na předpis.

 

Podle posledních výzkumů je Česko čtvrtou zemí na světě v obezitě. Čím si to vysvětlujete?

Tato data nemám, takže tomu nevěřím. Protože není jasné, z čeho vycházejí. Kde jste vzal ta data?

 

Z průzkumu World Health Organization (WHO).

Jak WHO, tak jiné organizace, co sbírají data, nemají relevantní výsledky z daných zemí. Nejsou žádné průzkumy, které by srovnávaly stejnou metodikou stejné regiony ve stejný čas, takže jsou to víceméně náhodně sebraná data. Většinou jsou publikovaná za nějakým účelem, nejčastěji když potřebujeme upozornit na problém, tudíž titulek musí upoutat. V posledních datech z roku 2013 vycházelo, že máme asi 57 % lidí s nadváhou a obezitou v populaci, což ve srovnání s daty z jiných států dává, že jsme někde v první polovině Evropy; rozhodně ne na špičce. Takže se k tomu můžu těžko vyjádřit, když zrovna WHO do předloňského roku brala data o nás 10 let stará.

 

Říkáte 57 %, není to číslo alarmující? Není příliš vysoké?

Samozřejmě je vysoké, je tam 22-23 % obézních, 34 % s nadváhou, rozhodně je vysoké.

 

"Ukazuje se, že daleko větší riziko pro budoucnost je nízká zdatnost fyzická než vlastní váha."

Z vašeho pohledu je z hlediska obezity důležitější pohyb nebo strava?

Vždy je to kombinace obojího. Možná má smysl se zamyslet, co převážně k tomu nárůstu vedlo. Další věc je, co vlastně ovlivňuje naše riziko do budoucna. Jestli to, že jsem tlustý, ale současně zdatný, nebo to, že jsem sice hubený (takže v normě), ale nezdatný. Ukazuje se, že daleko větší riziko pro budoucnost je nízká zdatnost fyzická než vlastní váha.

BMI nám vlastně vůbec nepopisuje riziko daného člověka. Jsou lidé, kteří mají sice BMI na hranici nadváhy, nebo i v nadváze, a přitom zdaleka nesplňují kritéria nadváhy. Mají větší svalovou hmotu a poměr sval/tuky je také dobrý a žádná rizika nejsou. Je příliš jednoduché a zkratkovité hodnotit jen podle váhy a výšky člověka.

 

Podle čeho by se tedy měl člověk správně ohodnotit, když BMI je nevypovídající?

Klíčové je znát zdravotní riziko. Přítomnost dalších komorbidit (další onemocnění, poruchy, choroby vyskytující se současně s primárním onemocněním – pozn. red.) nebo onemocnění, které s obezitou a nadváhou souvisejí, tzn. vysoký krevní tlak, cukrovka, zvýšená hladina tuků v krvi, zvýšený obvod pasu a samozřejmě rodinná anamnéza, s rizikem nadváhy zcela jistě souviset bude.

Máme poměrně hodně lidí s nadváhou, jsou zdatní a mají daleko lepší prognózu ve vyšším věku než ti úplně hubení. Proto je třeba se na to dívat v komplexu, ne jenom zjednodušeně.

 

Když jste zmínil dědičnost, jakou roli podle vás hrají tedy geny v obezitě?

Velkou. Existuje relativně hodně studií, kde se ukazuje, že genetický vliv má podíl 35-60 %. Záleží zase na populaci, jestli je selektovaná nebo není, ale obecně si myslím, že není chybou stanovit roli genů na 50 %. Takže 50 % vaší postavy kódují geny a za 50 % bojujete vy. Někdo může mít velmi těžkou rodinou zátěž, například celý rod byl tlustý i v době, kdy bylo dostatečně pohybové aktivity. Jedlo se ne zrovna zdravěji, protože práce a fyzická práce prostě energii v podobě tučných jídel vyžadovala. Lidé však měli více pohybové aktivity. Byli sice tlustí, ale ne nemocní, takže za 50 % asi můžeme.

 

Jak by měl správný jídelníček vypadat dnes? Z čeho by se měl skládat, abychom byli schopní ovlivnit těch 50 %?

Klíčové je, že jídelníček se vám musí vejít do soustavnosti s aktivitami, které děláme. Rozdíly v metabolickém obratu jsou obrovské. Podle učebnic má mít člověk denní obrat 7-10 tisíc kJ za den, podle toho kolik váží. Vrcholový sportovec však může mít klidně obrat 20-30 tisíc kJ, zatímco tlustý pacient je adaptovaný na dietu vystačí jen s 5-6 tisíci kJ. Když se vrátím k otázce, obecný jídelníček, jak nás to učili naše rodiče, má mít tři hlavní jídla za den, k tomu svačiny, když přijde hlad nebo potřeba další energie pro práci.

"Je to i velmi zprofanovaný názor, že máte hodně pít, když chcete hubnout."

Jak ovlivňuje třeba obezitu příjem tekutin?

Minimálně, je to i velmi zprofanovaný názor, že máte hodně pít, když chcete hubnout. Je to dané tím, že když se hodně napiju, naplním žaludek; krátkodobě se tak dá hlad přejít. Při jakémkoliv redukčním jídelníčku je samozřejmě výhodné pít více tekutin, protože se omezuje pocit žízně. Metabolity, které vznikají při degradaci bílkovin, jež se odbourávají při všech redukčních režimech, samozřejmě zatěžují ledviny, a proto je výhodné, aby lidé v redukčních režimech byli proplachovaní vodou.

 

Co komerční doplňky, proteinové, iontové a další – jaký na ně máte názor?

Každý má svůj účel, pro který byl vyvinut a na který působí, takže se ptejte na konkrétní věci.

 

Třeba proteinové a sacharidové doplňky, koktejly.

Myslíte na hubnutí?

 

Jako doplňky pro laickou sportující veřejnost.

Pokud to někdo neumí namíchat z běžného jídla a vyhovuje mu to, nevidím v tom problém. Většina toho jídla se dá opravdu s rozumným nutričním terapeutem postavit složením pro výkonností sport bez doplňků. Ve vrcholovém sportu, zvláště v silových sporech a ve vyšších hmotnostních kategoriích, kde obrat je vyšší, by samozřejmě klasická strava příliš zatěžovala trávicí trakt, si to umím představit. Pro někoho to může mít smysl psychologický a časový, nemusí nic řešit, takže tady taky. Ale pro hubnutí v žádném případě.

 

U hubnutí se tedy jedná vyloženě o úpravu jídla?

Umím si představit i formu doplňků resp. náhražku stravy u tzv. přísně nízkoenergetických diet. Ostatně ze spolupráce s VÚPP (Výzkumný ústav potravinářský Praha) jednu takovou formu připravujeme. Z klinické praxe víme, že tzv. VLCD/LCD diety, very low carb diet a low carb diet, smysl mají. Samozřejmě indikované a vedené nutričními terapeuty ve spolupráci s lékaři. Riziko poškození je větší nejenom u diabetiků, ale může to být problém např. pro lidi se zvýšenou kyselinou močovou či u kardiaků. Symptomaticky to můžou být lidé s hypertenzí, kdy dojde k prudkému poklesu tlaku, s renálním onemocněním, o kterém nevěděli. Taková dieta může jejich stav skutečně zhoršit.

U nás se ostatně před dvaceti lety začaly objevovat koktejly typu Herbalife a Cambridge Diet a další. Navíc je zpravidla problém v tom, že většinou nejsou volně dostupné a jsou prodávané tzv. multilevelem, často lidmi, kteří nemají jiný adekvátní vzdělání a nabízí je prakticky každému.

 

Když se vrátíme k obezitě jako celku, máme u nás podle vás dostatek specialistů na obezitu a výživu?

Když se podívám na internet, myslím, že „specialistů“ na výživu a obezitu víc máme pomalu víc než obézních lidí. Stejně jako „trenérů“ fotbalu.

 

A kvalitativně?

Těžko posuzovat kvalitu, když nevidíte postupy, ale je zcela nepochybné, že při porovnání jednotlivých postupů zjistíte, že je lidé od sebe opisují, někdy doslova. Doporučují velmi přísné redukční režimy, aby bylo vidět, že jsou úspěšní. Drtivá většina z nich však skončí u jojo efektu. Není ostatně divu, málokdo se trefí do chuťových preferencí, většina z nich neumí pracovat se směnným provozem, kde je zdravé stravování velký problém. Ať jde o řidiče kamionů, zaměstnance železnic, řidiče tramvají, autobusů, zdravotní sestry.

Je třeba si uvědomit, že jídlo používáme taky jako protistresový prostředek, zajídáme stresy. Myslím, že většina lidí s tím nemá zkušenost a měli by mít v dosahu i psychologa. Ukazuje se, že až u třetiny lidí je to na začátku daleko důležitější než rozpis jídelníčku. Na druhé straně je pravda, že někteří „nutriční amatéři“ roli psychologa nahrazují, a proto bývají úspěšní; to v zásadě není špatně.

 

"Umím si představit, že výživoví poradci budou pracovat v týmu s nutričním terapeutem a víceméně mu pomáhat. Nesmějí se bát se ho ptát, když něčemu nerozumějí."

Když se podívám na váš informační leták o tom, kdo je kdo, co může řešit výživový poradce a co už by měl řešit obezitolog?

To se tak jednoduše říct nedá a já jsem dalek toho, abych říkal, co kdo může. Umím si představit, že výživoví poradci budou pracovat v týmu s nutričním terapeutem a víceméně mu pomáhat. Nesmějí se bát se ho ptát, když něčemu nerozumějí. Jenže ekonomická stránka vede k tomu, že výživoví poradci jsou většinou samostatní. Je to jako s cvičením –  ať si klidně s pacientem cvičí, kdo chce, ale riziko pak nese on.

Člověk, který je neúspěšný v hubnutí, by měl mít právo na reklamaci služby. Jenže většinou jsou klienti psychicky v takovém stavu, že nemají absolutně žádnou sílu. Když vidím některá doporučení, která dostávají, tam by se uživilo několik právních kanceláří, ale málokdo má ještě dost sil jít do právního sporu. To však bohužel vede k tomu, že kvalita se dlouhodobě nezlepšuje.

 

Když odhlédneme od problému obezity, která není jediným problémem naší současné populace, jaká další civilizační onemocnění budeme jako specialisté v budoucnu řešit?

Myslím, že klíčové je nízká fyzická zdatnost populace. Ta komplexně ovlivní úmrtnost a zdá se, že dnešní děti mají horší prognózu, než jsme měli my. Využili jsme maximálně farmakoterapie, průměrný věk se prodloužil za jednu generaci asi o sedm let, což se nikdy v historii ještě nestalo. Zdatnost nás ovlivňuje naprosto nejvíc. Budeme řešit v blízké budoucnosti především tzv. sarkopenii, tzn. ztrátu svalové hmoty, která souvisí s mnoha a mnoha onemocněními, neboť svaly vytvářejí myokiny, aktivní látky, které ovlivňují řadu tkání. Už víme o mozku, játrech, slinivce, kostech...

 

Dá se tomu podle vás nějakým jednoduchým způsobem předejít?

Jasně, jednoduše si vybudovat vlastní sval a pokud ho vybudujeme, tak co nejdéle udržet ve funkci.

 

Co by podle vás donutilo stávající populaci, hlavně děti, se hýbat?

Nejsem zastáncem nikoho nutit. Všichni si pamatujeme, jaký to vyvolává odpor, když nás někdo do něčeho nutí. Pokud pochopíme, že normální je se hýbat, a změníme myšlení společnosti od základních škol až po politiky, a investujeme do pohybu, ale systematického, nejvíce ovlivníme populaci. Ne však tak, že jen (vy)hodíme peníze, aby se lidi hýbali.

 

Říkáte pochopení, ale jakým způsobem toho docílit? Chápu-li správně, nejde jen o peníze – tak o co ještě? Měly by jednotlivé organizace od státu až po školy přijímat nějaká konkrétní opatření?

To má širší kontext. Nejčastější povolání v zastupitelstvech je lékař a dále tělocvikář, což znamená, že tyto profese pak chybějí resp. nezůstávají ve skutečné praxi. Absolventů tělesné výchovy, velmi schopných – nejen v těchto funkcích, ale např. v manažerských pozicích farmaceutických firem – je opravdu hodně. Možná pak chybějí tam, kde by děti oslovili nejvíc.  K tomu přidejte, že na středních školách je cca jedna čtvrtina dětí, zvláště dívek, zcela nesmyslně osvobozená z tělesné výchovy.

 

"Hřišť máme v poslední době poměrně dost, ale často jsou nevyužita."

Bude to tedy záležet na finanční podpoře? Podle toho, jak to popisujete, to ve mě evokuje názor, že daní odborníci v podstatě nemají dostatečné finanční uplatnění.

Všechno se točí kolem financí. Financí můžete dát do zdravotnictví, kolik chcete, a vždycky jich bude nedostatek. Do sportu můžete dát financí, také kolik chcete, a vždycky někde zmizí, resp. bude jich nedostatek. Chybějí trenéři, dobrovolní pracovníci ve sportu. Samozřejmě jedna věc jsou peníze, ale druhá věc, že pohyb má smysl. Hřišť máme v poslední době poměrně dost, ale často jsou nevyužita.

 

Není v mladší populace situace už lepší? Podle mých zkušeností mají -náctiletí větší možností pohybového vyžití, právě díky různým venkovním hřištím. Navíc mám pocit, že obce více investují do této oblasti stále víc.

Zkušenější říkají, že někteří lidé především rádi stavějí. Podívejte se, kolik těch hřišť zeje odpoledne prázdnotou. Školy mají nádherná hřiště a jsou prázdná. Některá se zavírají, aby se nepoškodila, což docela chápu, ale na druhou stranu hřiště má také svou životnost. Počet osobohodin procvičených na té investici je dramaticky jiný než na vesnickém plácku. Na venkově lidé přece jenom ještě žijí jiným způsobem, ale postupně se to bohužel mění. Znám hodně oblastí, kde se lidé pravidelně scházejí, pořádají vlastní závody a žijí úplně jiný život. Takže z mého pohledu se hřišť jeví dostatek, ale je málo trenérů a investic do lidí, kteří chtějí vést děti, opravdu je vést.

 

Pojďme se podívat na současné trendy, jimiž je třeba HIIT, trénink o vysoké intenzitě nebo jemu podobné, např. Crossfit atd. Jak vnímáte tuto oblast, jdou v rámci rozšíření toho pohybu podle vás správným směrem?

Všechno je to obchodní forma, stejně jako doplňky stravy. Objevují se nové trendy, aby přivedli lidi. Jakýkoliv prostředek, který přivede část populace k pohybu, osloví ji a chvilku ji udrží, je dobrý. O tom není pochyb. S HIIT mám svou osobní zkušenost, když moje obézní pacientka s BMI 38 měla tento typ tréninku doporučený. Měla sice tepovou frekvenci podle výpočtů, jak se to všichni učí, ale nebylo jí úplně vždycky dobře. Po lekci to bylo někdy dobré a někdy ne. Když jsme jí měřili tlak při významně nižší zátěži, měla tlak 240 mmHg.

Člověk samozřejmě nemusí mít žádné symptomy, nemusí umřít teď hned, ale na druhou stranu k poškozování dochází. Tzn. že HEAT, spinningy, intenzivní, adrenalinové tréninky mohou být skvělé pro někoho, kdo je na to zvyklý a je relativně zdravý a zdatný. Ale můžou být nebezpečné pro ty, kteří hledají zážitek a vyžití, ale mají komorbity, o kterých se neví a nemají je zkontrolované. Myslím si, že běžné fitko by to mělo dokázat odhalit a trénink na základě výsledků naplánovat.

 

Tím jste mi vlastně sebral otázku, která s tím souvisela. Na co by se tedy měli trenéři a lektoři ve fitness zaměřit?

Na dokonalou anamnézu předtím, než člověk začne cvičit. Měli by být schopni se dostatečně klienta vyptat a stratifikovat rizika. Pokud chci, aby člověk měl ze cvičení skutečné benefity, bude to sice pro mě ze začátku náročnější, ale získám daleko širší portfolio lidí, o které se budu starat. Navíc to bude zajímavější u těch nezdatných a nemocnějších, protože uvidím výsledky, které mě budou posouvat v dobré práci. Pokud tento typ klientů přetížím, chodí krátkodobě, takže výsledek neuvidím.

Proto potřebuji specifikovat riziko, a pokud si na něj úplně netroufám, měl bych vědět, kdo mi s tím poradí. A jestliže se klient vrátí v době, kdy má nastavené léky, mám možnost jej sledovat a učit se. I pro mě je to věčně nekončící proces. Stále nás lidé občas překvapují, rozšiřujeme znalosti o další nemoci, které se doslova a do písmene učíme dlouhodobě pozorovat při zátěži. U stolu to nejde.

 

Dá se to aplikovat třeba i u skupinových lekcí?

Spíše nedá. Dá se udělat rychlá anamnéza, opravdu skutečně v pěti minutách, a pokud ten člověk nejde do úplného maxima, je riziko malé. Každopádně stoji za to se klienta alespoň zeptat. My už to u rizikovější lidí praktikujeme tak, že mají zpočátku individuální trénink, klidně na pásech nebo na kolech. A v okamžiku, kdy to pro ně není dost efektivní nebo hledají změnu, se můžou pustit vesele do toho, co je baví. Je to tak proto, že jsme je už nějakou dobu předtím v zátěži viděli, víme, vydrží v zátěži 40 minut, a víme, jak se chovají z hlediska biologických parametrů. Důležité je, aby je ten pohyb bavil, nebo aby jim alespoň nevadil.

 

"Pojem fitness na předpis je z mého hlediska velmi dobrý „marketingový titulek.“

Budete jedním z hlavních řečníků na konferenci Zdravé fitness pro Zdravé Česko v dubnu, s tématem „Fitness na předpis – realita nebo fikce?“ Jak daleko jsme k tomu, aby fitness u nás bylo na předpis?

Pojem fitness na předpis je z mého hlediska velmi dobrý „marketingový titulek“, ale bohužel je často špatně interpretovaný. Můj velký problém je, že se současnou interpretací nemůžu souhlasit. Proto mě spíš zajímá, jak ho vnímáte vy? Teď jsme si trošku otočili role...

 

Například v Belgii dělali kampaň Fitness as medicine (Fitness jako lék), kdy se pomocí výzkumu společně s univerzitami snažili dokázat, že tím lékem je vlastně pohyb.

Podobná data máme už více jak 50 let. Exercice as medicine je aktivita americké a evropské společnosti sportovní medicíny a dalších. K čemu jsou konference, na kterých se účastníci baví o něčem, co je naprosto jasné? Snaží se pořád dokola to prokazovat a lehce konkurovat obrovským lékovým studiím, které jsou podpořené tvrdými daty. Lékový byznys je daleko zajímavější než si jít pravidelně zacvičit. Pravdou je, že co se týká efektivity vydaných nákladů na populaci je při nízké věrnosti k pohybovým aktivitám často ospravedlnitelný. Navíc skutečně ne vždy stačí pohyb.

 

Tak jinak: je podle vás fitness schopné předcházet civilizačním onemocněním nebo obezitě? Protože podle toho, co jste říkal, existuje relativně velká skupina farmaceutických společností, a lékaři dnes mají jedinou možnost: buďto pacienta poslat někam na vyšetření, nebo mu něco předepsat. A předepisují mu léky.

Které mají prokazatelná data, indikace. Jsou seznámeni s vedlejšími učinky.

 

Přesně tak. Je tedy řešení v nějakých případech posílat pacienty ke specialistům v rámci fitness? Vidíte v tom prostor?

Neznám ty specialisty, resp. neznám jich moc. Obecně ano, dali jsme do cílů Zdraví 2020, aby vznikla nová pozice, „exercise specialist“. Protože slovo fitness si bohužel v lékařském prostředí poměrně zkazilo pověst, protože se trenéři často pouštějí do věcí, kterým úplně nerozumějí. Někteří fitness odborníci se chtějí propagovat, mají „tu čest“ cvičit se slavnými osobnostmi a dělají to úplně nevhodně.

To je jeden z obrázků fitness, který je hodně vidět, ale my nad ním máváme rukou. Zatímco exercise specialista je člověk, který vede tréninky na základě preskripce odborníka, jenž nese tak částečně riziko za pacienta, ačkoliv se s ním cvičí mimo oblast zdravotnictví. Klíčové právě je, že toto není a nikdy nemůže být v rámci zdravotnictví. Pohyb je daleko, pohybová aktivita je daleko víc než celá oblast zdravotnictví. My řešíme bohužel následky, ačkoliv bychom rádi ve spolupráci s dalšími lépe řešili prevenci.

Samozřejmě bychom měli ovlivnit prevenci, ale prevence je celospolečenský problém. Pokud má být fitness na předpis, tak se k tomu hlásím. Pokud tam ovšem bude „ano, a mělo by to být hrazené ze zdravotního pojištění,“ zvedám varovný prst. Umím si to představit, ale pak chci samozřejmě ověřenou kvalitu a kontrolu. Ten, kdo bude nabízet danou službu, musí mít jasně prokázané znalosti a jasně prokázané sledování kvality.

 

Jak daleko jsme už v současné chvíli, aby něco takového vzniklo?

Když si představíte startovní čáru, tak jsme před ní a pomalu vytyčujeme trať a sháníme sponzory na uspořádání „přípravy“ na závod.

 

Chápu tedy správně, že už se nějakým způsobem v současné chvíli definuje exercise specialista a co by měl umět?

Je to ještě trochu jinak. Bavíme se o Programu zdraví 2020, který byl schválen někdy před rokem a kousek a ze kterého se podle mých současných informací neudělalo zatím ještě skoro nic. Je otázka, jestli to je jeden z cílů. Tzn. jestli vůbec bude zájem tento cíl realizovat a jestli vůbec budeme schopni to legislativně připravit tak, abychom mohli prolomit fakt, že cvičí s nemocným člověkem nezdravotník. Umím si představit, že proti tomu bude moře protestů nejen z vysokých škol, ale především ze zdravotnického prostředí, protože budou mít pocit, že to nejde.

 

V současné chvíli se však už standard pro pohybového specialistu s osobami s civilizačními onemocněními připravuje.

Kvalifikační standardy instruktora se zaměřením na civilizační onemocnění vlastně vycházejí z akreditovaného programu dle MŠMT, který jsme připravili před nějakými pěti šesti lety. Chtěli jsme, aby se lidé nedrželi naší ambulance a my jsme je mohli poslat o 100 metrů dál, kde by s nimi někdo cvičil řízeně. Samozřejmě s vědomím všech rizik, protože je to mimo zdravotnictví. My za to nemůžeme nést zodpovědnost, pouze ten, kdo danou aktivitu organizuje.

Jednou z možností, jak to udělat, je akreditovaný kurz. Problémem je, že kurzem neprojde poměrně hodně lidí. Úspěšnost je významně menší, protože je těžké se vše doučit během půl roku. Někteří absolventi to chápou. Mně naopak nevadí, když se mnou spolupracují lidé, kteří ten kurz nemají, zato vím, že dokáží komunikovat a riziko nechají na mě, jsou pod vedením zkušených instruktorů a nebojí se zeptat.

Na základě toho jsme s kolegy definovali minimální kvalifikační standard, který není z mého hlediska tak složitý, vyžaduje velmi dobré znalosti středoškolské základy fyziologie, biologie, biochemie, nikoliv vysokoškolské. Ale jsem lehce skeptický k tomu zájmu získat tento standard, pokud za ním nebude možnost získat práci. I mezi mými kolegy není úplná shoda.

 

Myslíte možnost získání práce na specializovaných soukromých pracovištích, ať už třeba při nějakých třeba fyzioterapeutických klinikách nebo jiných zařízeních?

Fyzioterapeutické kliniky jsou úplně něco jiného. S lidmi cvičí na základě vzdělání ve fyzioterapii a nepotřebují vůbec nic dalšího.

 

"V praxi se mně však ukazuje, že použitelnější pro praxi je člověk se sportovním srdcem, trenér, který se chce dál vzdělávat."

Myslel jsem spíše rozšíření služby. Jsem třeba fyzioterapeut, řeším nějaký problém pacienta a jsem specialista pro lidi s nějakým civilizačním onemocněním. Jsem tedy schopen v rámci jedné organizace službu rozšířit.

Myslím si, že toto by měli zvládnout fyzioterapeuti, jenže oni to nezvládají, protože jsou zvyklí na jiný systém, ale především jsou přetíženi běžnou zdravotnickou prací. Tady je to pořád kombinace dvou oborů, hybný systém – sval, metabolický systém – cukrovka, vysoký tlak, srdce atd.  Z mého hlediska by bylo optimální, kdyby se fyzioterapeut, který zná hybný systém, využíval i tu druhou část v praxi.

V praxi se mně však ukazuje, že použitelnější pro praxi je člověk se sportovním srdcem, trenér, který se chce dál vzdělávat. Staří trenéři, praktici, dnes 50-60letí, nepotřebují sporttestery. Přesto poznají na svém svěřenci, jestli může nebo ne -  umí objektivizovat zátěž – podle subjektivního výrazu tváře se slovním doprovodem. Znají ho, vidí ho opakovaně a sledují ho; viděli jich už stovky...

Praxe se nedá ošidit. Zatímco dnes vládne pořád představa, jak jde všechno strašně rychle. Dostanu do ruky nějaké monitorovací zařízení, nejlépe na dálku ovládané, já do něj podle nejnovějších údajů doplním nějaká čísla a dá mi to výsledek. Tak to jde v IT, ale ne v biologickém systému, který je ovlivňovaný mnoha faktory, včetně emocí a nemocí. Stejně to je ale i u sestavování jídelníčků.

 

Autor: Karel Jarušek
Foto: archiv Martina Matoulka

Diskuze k článku: Trenéři a lektoři by se měli zaměřit na dokonalou anamnézu člověka před cvičením

dominionloanfirm.ltd@gmail.com

dominion | 19.06.2017

INVESTIČNÍ PŮJČKY!
Máte nějaký lukrativní obchodní myšlenku nebo existující podnik, který potřebuje financování? Pomáháme jednotlivcům a společnostem získat úvěry na expanzi podnikání a nastavit nový obchod, od 2 000,00 do 20 000 000,00 USD. Získejte financování za přijatelnou úrokovou sazbu ve výši 2%.

Další informace nás zašlete na adresu: dominionloanfirm.ltd@gmail.com