Děti vědí, co jim dává a co jim bere energii

13.11.2017 16:26

Od posledního rozhovoru s Janem Mühlfeitem pro náš časopis před rokem se řada věcí změnila. Nejen že „přizval do party“ Kateřinu Novotnou, ale kromě odemykání potenciálu dospělých se nově soustředí také na dětský potenciál. O dětech, jejich potenciálu, silných i slabých stránkách, pohybu, ale i Buddhovi, či slavných sportovcích jsme si s Katkou i Honzou povídali tentokrát.

 

Jak vlastně vznikl projekt Odemykání dětského potenciálu? Jak jste se vy dva potkali?

Kateřina Novotná (KN): Budou to tak dva roky. Já jsem pracovala tehdy ještě v Recruitment Academy, jako marketing specialista, grafička, a pomáhala jsem organizovat kurzy pro dospělé. Tam jsme se potkali s Honzou a byli jsme díky jeho kurzům v pravidelném kontaktu. Jednou se mě zeptal, co bych vlastně chtěla dělat, co mě nejvíc baví. V akademii mě práce bavila, ale v tu dobu už mi strašně chyběla činnost s dětmi, protože jsem předtím téměř deset let s nimi pracovala a ohromně mě to bavilo.

Honza vždycky říkal, že se mi úplně rozsvítily oči, když přišlo téma děti (smích). Ostatně dětmi jsem se zabývala také v diplomce na VŠE, kde jsem si vybrala téma dětské umělecké školky, připravila i podnikatelský plán, co bych chtěla zrealizovat a věnovat se předškolnímu vzdělávání. Když jsme si o tom s Honzou začali povídat, zaujalo ho to, zmínil, že téma, které probírá s dospěláky, by se mělo učit už od mládí. Po výměně několika názorů na tuto problematiku mi dal svoje prezentace, ať je zkusím přepsat do srozumitelné podoby pro děti tak, aby se to týkalo školy, rodičů, ale aby to bylo tematicky správně.

Nějakou dobu jsem na tom pracovala, následně jsme koncept ještě s Honzou upravili, učesali, udělali jsme první přednášku a hned další přednášku. Mělo to takový úspěch a odezvu, že jsme začali řešit i celodenní kurzy. To bylo před rokem.

Začali jsme dělat nové produkty, přednášky, semináře, workshopy pro rodiče, kurzy pro mladší děti, potom také pro středoškoláky a už to jelo.

 

Honzo, proč ty ses víc soustředil na rozvoj dětí?

Jan Mühlfeit (JM): Rozhodně jsem se neodklonil od dospělých, naopak mojí misí je odemykání lidského potenciálu jako celku. Po setkání s Katkou jsem si uvědomil, že pokud to má být celá populace, musí být včetně dětí. Předpokládal jsem tehdy, že to budeme dělat tak jednou za měsíc. Nakonec se projekt pro děti rozjel a někdy je i dvakrát do týdne. Navíc mě ohromně naplňuje, protože děti jsou nepopsaný list papíru a jsou si daleko víc vědomy sami sebe. Kde mají talent, kde ne... S Katkou můžeme rodičům pomoci, jak talenty jejich dětí nejvíce využívat.

 

Takže s dospělými pokračuješ dál?

JM: Ano a toto je logickou součástí. Navíc jde o něco, co podle mě nedělá zatím téměř nikdo na světě, protože sice děti testují, ale chybí komplexnost přístupu, pozitivní psychologie pro děti, aby pochopily jednotlivé pojmy, jako je flow, talent, silná stránka, jak pracuje mozek a následně koučování.

 

Každé dítě má potenciál, který může proměnit, a rodiče mu v tom můžou pomoci

 

Proč pro tebe byla logickým vyústěním spolupráce zrovna s Katkou?

JM: Katka s dětmi dělala daleko víc než já. Sám mám sice dvacetiletou dceru, takže se dá říct, že mám nějaké zkušenosti, spíš však se studenty, kterým bylo od 17 do 25 let. Proto vím, na co je potřeba se soustředit. Nicméně Katka je mladší, má k dětem blíž, rozumí si s nimi a já jsem už zkušenější. Jsme muž a žena, což už samo o sobě je jin a jang. Taky máme velmi komplementární silné stránky, já mám vizi (vizionář), strategii mebo maximizer (maximalista) takže se na věci dívám spíše jako z helikoptéry, mám velké cíle a nároky.

Katka je naopak detailista, ráda přemýšlí o věcech a dotahuje je k dokonalosti. Má hodně pozitivity a oba dva dobře komunikujeme, takže i z toho důvodu se velice dobře doplňujeme. Sám bych ještě před rokem nevěřil, že se z toho stane, vedle těch dospělých, hlavní smysl naší práce. Ale je to tak, každé dítě má potenciál, který může proměnit – a rodiče mu v tom můžou pomoci.

Je potřeba potenciál rozvíjet v podstatě od raného věku, tzn. například dítě má potenciál stát se dobrým fotbalistou... Je potřeba se způsobem soustředit na to, aby hrálo fotbal od pěti let?

JM: To je velmi individuální, protože u některých dětí je vhodné začít od šesti, jiné začnou od devíti a mohou pak samozřejmě dosahovat stejných výsledků. Každý jedinec je originál, důležité je spíše neustrnout a na talentu neustále pracovat. Chleba se pak nejčastěji láme ve věku kolem šestnácti let.

KN: Je hodně důležité, aby to děti bavilo, protože v nízkém věku tam sice můžeme vidět nějaký talent, např. že jim jde fotbal, umí krásně zpívat nebo mají hudební nadání. Přesně u toho je to hezky vidět. Existuje ale i spoustu jiných talentů, které u malého dítěte ještě nejsou až tak rozpoznatelné, že má třeba cit pro vztahy, empatii, nebo organizační smysl, a podobné věci. Takže jenom proto, že mu to momentálně jde, neznamená, že by se měl rodič fixovat a soustředit jen na fotbal. Pokud to dítě tak cítí a baví ho to, je třeba ho v tom maximálně podporovat. To je důležité, určitě podpořit, dát možnost, ať trénuje to, co ho baví.

JM: Sledovat, co dítěti energii dává a co mu energii bere.

KN: Ale nemít dítěti za zlé, že když se k tomu pak připojí další věci, že dítě něco najednou přestane bavit a začne dělat místo fotbalu plavání nebo nakonec skončí v úplně jiné oblasti. Je dobré, když si toho děti zkusí víc. Je jasné, že sport je v tomto specifický, je potřeba hodně tréninku, pokud se mu dítě do budoucna chce věnovat vrcholově.

JM: Dítě má tendenci využívat talenty po otci, po matce, to jsou synapse, které jsou poskládané v mozku, a je dobře je využívat v co největším počtu činností na začátku. A říct si „toto mě baví, to mi energii dává, a toto ne“. A pak si postupně, tomu se říká „pruning“ (v českém překladu prořezávání pozn. red.), dítě většinou vybere. Třeba David Svoboda dělal různé sporty a až ve čtrnácti řekl mámě, že ho baví víc sportů najednou a skočil na pětiboj. Kdyby mu třeba v deseti řekla, že bude dělat jenom plavání, myslím, že by tam nedošel.

 

Jeden talent je možné uplatnit ve více oblastech

 

Co si představit pod pojmem pruning?

Pruning znamená to, že synapse, které dítě víc využívá, na které má ty správné talenty, se posílí – a ostatní se rozpadají. To se děje zhruba od 13 do 15, někdo to má dřív, ale je to individuální. Někdo, vyloženě klekne a od šesti let hraje jenom tenis a jde za tím. Nicméně neexistuje nikdo, ať už je to ve sportu, nebo v byznysu, v umění, kdo by se dostal nahoru díky slabinám. Na slabinách musíš zamakat, ale dostaneš se nahoru díky určitému talentu.

 

A je možné tyto synapse v průběhu života změnit? Tzn. mám talent na fotbal, hraju ho do pětadvaceti, pak si zlomím nohu?

JM: Talenty v testu, který my používáme, jsou dost široce napsané. Jsou založené na datech, jež se 40 let shromažďovala od lidí, kteří uspěli ve sportu, v byznysu, v politice a hledali vzorce chování, které vedou k úspěchu. Zde je například definovaných 34 různých talentů.

KN: Ty talenty jsou uplatnitelné v jakékoliv oblasti, takže je může uplatnit člověk jak ve fotbale, tak v managementu a kdekoliv jinde.

JM: Když má někdo strategické myšlení, tak to může stejně dobře uplatnit ve fotbale, stejně jako kuchař se může uplatnit v Dukle. A teď odpovím, na co ses ptal ty: Když jsem chodil ještě do školy, učili jsme se, že od 30 let dál mozek odumírá, že je mozek vlastně fixní záležitost. Není to pravda, díky počítačové tomografii se zjistilo, že se mozek „drátuje“ celý život. Tomu se říká neuroplasticita.
Jinými slovy i když třeba v 35, ve 40 najdeš svoje silné stránky a začneš je používat, tvůj mozek se „předrátuje“. Pokud jsi své silné stránky využíval ve sportu, budeš je využívat dál někde jinde. Ty se narodíš s nějakým talentem a aby se z toho stala silná stránka, musíš do toho talentu investovat. A ta investice je dvojího druhu. První je dělání, tzn. trénink ve sportu. Třeba strategie u mě byla dělání strategických plánu. Druhé je myšlení. To může být vizualizace, může to být afirmace, může to být, že sleduješ někoho, kdo to má taky. Čím víc talent rozvíjíš a kolik investuješ, tím je větší šance, že se z tebe stane hvězda.

 

Dám příklad, nejde mi dobře matematika, ale potřebuji zvládnout podvojné účetnictví, tím pádem potřebuji investovat do něčeho, co není úplně moje silná stránka. Co s tím?

JM: Jsou dvě možnosti, buď se to naučíš na určitou míru, anebo budeš mít v týmu někoho, kdo to bude za tebe dělat. To mám já, mě by šlo účetnictví úplně skvěle, protože jsem dobrý matematik, ale absolutně mě to nebaví.

KN: Úplně stejné je to ve škole, u dětí, kde se jim snažíme vysvětlit, že když jim nejde matematika nebo dějepis, že se na ně nemůžou úplně vykašlat, protože škola je důležitá k obecnému přehledu a rozvoji. Ale měly by se to naučit na určitou úroveň, aby školu zvládly dodělat, ale ne tak, že se musí zaseknout na faktu, že jim nejde matika. Rodiče v tom často vidí, že z jejich dětí nikdy nic nebude a že jim např. matika prostě nejde a sedí s nimi den co den, mají doučování, tlačí to do nich, aby měly jedničky. Ale dané dítě na jedničku nikdy mít nebude, nebo nikdy to nebude dlouhodobě udržitelný stav, protože dlouhodobě ze slabé stránky talent nevykřešete.

 

Proč jsem se ptal: nedávno jsem četl zajímavou knížku od americké autorky, která popisovala dvojí typ myšlení, jeden je růstový a jeden je fixní. Není tím v podstatě fixním myšlením právě to, že se něco naučím tak, abych prolezl? A naopak – kdybych myšlení změnil, můžu zvládnout i to, co mi nejde, třeba právě matematiku?

JM: Na jistou úroveň se to dá naučit, ale nedá se v tom vyniknout. Když budeš dělat na slabinách, možná v životě nikdy neselžeš, ale rozhodne neuspěješ.

KN: I když člověk jednorázově uspěje, že opravdu zvládne písemku, nebo získá práci, kterou chtěl, protože se to naučil, dlouhodobě to nebude on, protože to pro něj není přirozené.

JM: Slabinou se nemůžeš seberealizovat, protože seberealizace spočívá v tom, že je člověk autentický, a pokud využívá jenom slabiny, je to někdo jiný. Nedávno mi v brazilské debatě položila otázku prezidentka jedné firmy – co když mě můj šéf dává do pozice, v níž jenom využívá mé slabiny? Odpověděl jsem jí, že v tom případě žije život někoho jiného, že to není její autentický život.

KN: Ona se to taky naučila na určitou úroveň, protože člověk se dokáže naučit spoustu věcí, memorováním, praxí, dovednostmi, tím, že to zkouší. Naučí se to, ale není to jeho přirozenost, není to  něco, co by mu šlo samo od sebe. Není tam intuice, neučí se to rychle, prostě je to jen silou do něj narvané a nepřirozené. Takže podle naší teorie bude žít život někoho jiného.

JM: Lidé, ať už jde o byznys, sport, umění, podávají nejlepší výkony v tzv. flow, co je v podstatě stav, kdy je to sice pro ně velmi těžké, ale maximálně využívají svůj přirozený talent, který mají.

 

Flow je výhodný bezmyšlenkovitý stav, protože jej nemohou ovlivňovat emoce

 

To znamená, že se tlačím na nějakou hranici, nejsem někde v komfortní zóně.

JM: Rozhodně. Mystici tomu říkají přítomný okamžik, ve sportu se tomu říká zóna. A to, co se děje v tomto okamžiku, je bezmyšlenkovitý stav, který je vlastně pro tebe velmi výhodný, protože tě nemůžou ovlivňovat emoce. Vysvětlíme si, jak funguje mozek z hlediska emocí.
Emoce je generovaná myšlenkou, které ty dáváš kladný nebo záporný náboj, podle toho, jestli je emoce kladná nebo záporná. Náš mozek má tři části: logickou, ta má rychlost jedna a je poměrně nová, neokortex, který existuje od té doby, co máme jazyk, a pak má právě tu emoční, která má rychlost pět. Tato emoční část nás má chránit, má zabraňovat selhání možného přežití a je v mozku odjakživa, proto je rychlejší.
Když přemyslíš logicky, vlastně shromažďuješ informace a data a pak se nějak rozhodneš. Pokud přemyslíš emocionálně, tak se chováš jak šimpanz v džungli, protože si nějak rozhodneš a pak dáš data dohromady. A ta třetí část je podvědomí, které z hlediska tohoto modelu je velice významné, kterému se říká počítač nebo harddisk. A ten, protože je to počítač, má rychlost deset. Do podvědomí se ti nahrává celý život, všechno, co prožiješ, jaké máš geny atd. Tam najdeš všechno. A teď jde o to, že dobří hráči se třeba dostanou do flow, ale vypadávají z něj, zatímco ti opravdu superiorní jsou tam devadesát procent času.

Ukážu to na příkladu biatlonu: Fourcarde, francouzský biatlonista, si při jednom z posledních závodů zapomněl nabít. Zalehl, zjistil, že nemá nabitý zásobník. 80 % jiných závodníků by z toho bylo úplně hotových. On se zvedl, a je to krásně vidět, úplně v klidu, ukázal bráchovi, že má prázdný zásobník, ten mu jej z 15 metrů hodil, on ho chytil, nabil a vystřelil. Co se odehrávalo v jeho mozku? Ta opička začala jančit, co mám dělat, nemám zásobník. Jenomže tady, v tom počítači běžela informace: trochu se zdržím, ale stejně jsem tu, jsem zdaleka nejlepší běžec na světě v biatlonu, zklidni opičku. Takže on si chytl frajersky zásobník do ruky, vrátil se zpátky do flow a celý závod vyhrál. Přitom to pokazil ještě jednou....

 

Možná byl ve flow až moc.

JM: Přesně.

Čím se dá flow více živit?

JM: Ty se narodíš s nějakým talentem na něco, ale aby se z tebe stala silná stránka, superstar, super hvězda, musíš do toho talentu správně investovat tím děláním, tzn. těmi tréninky. Co nejvíc ho využívat. A čím víc to děláš, tím víc jsi silnější a tím líp krmíš podvědomí. Protože 90 % věcí, které děláme, jsou vlastně návyky, které máme. Jsou to věci, které se opakují. Když jsem se zeptal na Rádiu Z Martina Doktora, řekl mi, že vyhrál dvě zlaté olympijské medaile díky tomu, že našel sérii úkonů, které vedou k zisku zlaté medaile, včetně toho, jak se balí brašna. Katka Neumannová říká, že byla ve flow, když její lyže klouzala pěkně po sněhu, že tak tři hodiny vůbec nevnímala. Naopak když blbě promazala, tak byla v pr… a ne ve flow. Eva Samková je ve flow, když kydá hnůj u koňů (smích).

Problém nastává, když se soustředíš jenom na slabiny. Slabiny nekrmí dobře ten počítač v tobě a on tě pak nemůžu udržet ve flow. Počítač v podstatě zabraňuje emočnímu únosu, který ta patřičná část mozku velice často z toho flow dělá. Když to sportovec nebo kdokoli pochopí, může se z něj stát šampión. Ostatně jak říkal Buddha: Jakýkoliv zápas, jakýkoliv závod, jakákoliv práce, se dělá jako jeden přítomný okamžik za druhým. V momentě, kdy lpíš na tom, že vyhraješ, nebo máš něco udělat, nebo lpíš na životě, je to špatně, protože tvoje myšlení je buď v budoucnu, nebo v minulosti. Když si tvůj mozek uvědomí, ze nejlepší způsob, jak něco udělat nebo vyhrát ve sportu, je vrátit se zpátky do přítomného okamžiku, protože to je jeden přítomný okamžik za druhým, je to vlastně pro tebe bezmyšlenkovitý stav. Jágr, Ronaldo, Federer... když hrají, jsou v 90 % svého času ve flow.

 

Lidské myšlení je jako zahrádka

 

To si umím velmi dobře představit právě u dětí, které ještě nemají zatížené myšlení jako my dospělí.

JM: Lidské myšlení je jako zahrádka. Když ji hnojíš, zaléváš, kvete, když se na ni vykašleš, tak se zaplevelí, a to je celé. To jsou ty slabiny. Ono to je vlastně spojeno i s tím, co říkám už delší dobu o myšlení první ligy. Když máš myšlení první ligy, když jej krmíš a říkáš ano, dokážu to, sice možná občas spadneš do druhé ligy, ale myšlení první ligy tě vrátí zpátky. Pokud si do svého počítače ukládáš od mládí, že nejsi první liga, skončíš v obecním přeboru. Strach ze selhání je důvod, proč jenom polovina dětí, které chodí na kurzy, sportují, ale nechtějí závodit.

KN: Bojí se selhání a prohry.

 

Takže se netlačí na hranu, vlastně zůstávají v komfortní zóně, a to ten talent nemění.

JM: Přesně tak. Když se vrátím zpět k původní otázce, děti vědí, co jim dává energii a co jim ji bere.

KN: Děti jsou spontánní, mnohem víc než dospělí. My už v našem počítači máme nahrané „to bych neměla, teď bych se měla soustředit, toto mám říct, tamto se nedělá“. Ony jsou mnohem přirozenější, takže jsou mnohem spontánnější a i upřímnější. Jednak v komunikaci s námi, když se jim něco nezdá, nebo je nebaví, je to hned vidět, člověk se musí víc snažit.
Uvedu to na příkladu. V jedné rodině jsem měla na starosti tři děti a samozřejmě každé bylo úplně jiné. Ačkoliv to byli sourozenci, každého bavilo úplně něco jiného. Jedna holčička byla mnohem přemýšlivější, koukala ráda na dokumenty, zjišťovala, co jak chodí, pořád se na něco ptala, zajímala ji příroda. Ale zároveň potřebovala mít mnohem pevnější režim, potřebovala organizační řád - toto bude v tolik hodin, toto budeme dělat takto, tamto jinak.
Druhá holčička byla flegmatik, bylo jí jedno, v kolik bude oběd. Byla více umělecky zaměřená, když se pustila hudba tak se kroutila do rytmu. Na kurzu pouštím dětem video, a tam ona tančí. Když jsme s nimi něco natáčeli, všechny děti byly strašně unavené, už je to nebavilo, samozřejmě odtančily, ale tato nejmladší vůbec. Už by měla normálně večeři a šla by pomalu už spát, ale místo toho na podiu tančila třeba hodinu úplně sama. Pouštěli jsme ji písničky a ona byla totálně mimo, volali jsme na ni, ale ona si tančila. Byla ještě maličká, byly jí asi čtyři roky, ale byla totálně ve flow. Je moc hezké, že na dětech je krásně vidět, že opravdu nemají moc zábrany. Bavilo ji to, byla v přítomném okamžiku a věděla, že jí to jde, nebo to nějakým způsobem cítila. Nikdo jí nemusel říkat udělej krok doprava, doleva, ona si tanec prostě užívala.

 

S dětmi pracujete i z pohledu čtyř energií. Jak moc je důležitá fyzická aktivita v rámci tohoto mixu?

JM: Docela zásadní. Za prvé, když člověk vypadá dobře, cítí se dobře. Hlava a tělo jsou propojené. Když se v pořádku fyzicky cítíš dobře, má to na tvé emoce ohromný vliv, protože jsi klidnější, líp se soustředíš a tak dále. Navíc tím, že se víc hýbeš, se prokrví také mozek, takže jsi kreativnější, líp se propojují synapse a líp se mozek čistí. Třeba když nemůžeš spát, jdeš si zaběhat. Za normálních okolností, kdybys neběhal, mají mozek pokrytý chemikáliemi jiné chemikálie za úkol vyčistit. Když si však jdeš ještě zaběhat, proces zrychlíš a mozek se začne čistit už během běhu. To je důležité z hlediska emocí a čím víc to děláš, tím víc máš tu opičku pod kontrolou.
Sport ti navíc dává vytrvalost, mentální odolnost, disciplínu. Když jsi v pohodě, všechno ti ve sportu, v práci jde. Ale když nejsi, tak prokazuješ mentální odolnost, že podáváš stejně dobré výsledky i za těžkých situací. Vezměme si na ukázku Federera, který hraje ve flow, proto je tak dobrý, protože tady je informace, odehrál jsem dvacet tisíc takových mečbolů, takže uklidní opičku, zatímco Berdych opičku zklidnit nedokáže, když se mu nedaří a udělá dokonce dvojchybu ve druhém mečbolu.

 

Ne vždy se talent musí projevit tak, jak si představují rodiče

 

Vraťme se ještě zpět k dětem. Pro koho jsou vaše aktuální kurzy určeny a jak probíhají?

KN: V současné době máme kurzy pro zhruba devíti- až patnáctileté, to je první kategorie. Tam vždycky chodí rodiče s dítětem. Dopoledne jsou rodiče a děti pospolu a mluvíme o všech tématech, co jsme tady už zmínili: jak funguje mozek, o flow, jak krmit podvědomí správně, co je talent, jaký je rozdíl mezi talentem a silnou stránkou, plus mezitím i lehčí fyzické cvičení, aby si uvědomili, že právě mozek je s tělem propojený a naopak. Takže děláme takové kraťounké cvičení, oni si pak zkoušejí vizualizovat v hlavě, představují si, co tělo dělá.

 

A odpoledne?

KN: Dostanou výsledky testů, které si dopředu vyplnili, děti dostanou takové reporty, pracovní sešity, všechny potřebné materiály. Hned na začátku odpoledního bloku si rodiče a děti rozdělíme, abychom předešli situaci, kdy rodiče dětem začnou do výsledků mluvit a úplně přirozeně je ovlivňovat. Nemáme jim to samozřejmě za zlé, ale nechceme, aby rodič hned podle výsledků začal dítěti vysvětlovat, proč si myslí, že toto je ono, že tamto dělá a toto nikoliv.

Při rozdělení je často krásně vidět, jak se dítě v talentu vidí, řekne mi několik příkladů, kdy to dělalo, jak to dělalo, když bylo malé, jak to chce využít. Pak je dáme dohromady s rodiči, se kterými Honza mezitím probírá totéž. A rodiče třeba říkají, vždyť tady to nejsi vůbec ty a dítě na to konto vysvětlí jeho pohled na věc, jak vidí sám sebe. Často to takto rodičům ani nikdy předtím děti ještě neřekly.  Krásně to je vidět například na talentu Organizátor, kdy má dítě často tuto schopnost v sobě, ale neprojeví se to na tom, že si uklidí pokojíček, protože to nesnáší, nebaví ho to, nevidí v tom nějaký smysl. Naopak v oblastech, kde se rád realizuje a dávají mu energii může tento talent perfektně využít.

 

A čím se to tedy projeví?

KN: Pokud je dítě Organizátor, často si plánuje věci, buď si třeba založí nějaký diář a rádo si odškrtává, že je splněno. Pak má dobrý pocit, že to tak udělalo, nebo si organizuje třeba jenom v hlavě, co a jak udělá, nebo nějaký výlet s kamarády atp.

 

Jakou celkovou roli hrají rodiče u dětí a rozvoji jejich talentů?

JM: Zcela zásadní, protože v okamžiku, kdy rodiče berou svoje děti jako trofej a soupeří s ostatními rodiči, je to špatně. Ať je to písemka, sportovní výkon, cokoliv. Pokud se rodiče soustředí jenom na motivaci, na výsledky, a dávají dětem čočku za výsledky, tak se dítě zasekne a bojí se. Třeba tenis. Když rodiče dítě kárají, že zase nepřineslo medaili, může dítě emoční vazbu k tenisu ztratit. Pokud však rodič říká, aby to bralo tak, že výsledky jsou jenom výsledky, není to prohra, zápas zahrálo dobře, ale musí ho zahrát ještě jinak, tak je to mnohem lepší.
Nejlepší je dát stručnou a jednoduchou zpětnou vazbu, pochválit, pokárat, pochválit, aby dítě zůstalo u svého talentu. Ale bohužel hodně rodičů si dítě vezme jako svoji trofej a porovnávají je s ostatními. Dále se rodiče často snaží projektovat svoje nesplněné sny do svého dítěte i přesto, že co projektují, může být slabina dítěte. Například dítě chce dělat jako profesi doktora, ale rodiče oba jsou právníci. Řeknou nebudeš dělat doktora, je to špatně placené, podívej se na nás. Dítě z respektu k nim jde na práva a máme dalšího právníka s těžkou depresí. To už přeháním, může to být i naopak, ale jen na ukázku.

 

Takže se moc fixují na nějakou věc, namísto toho, co je podstatné?

JM: Někdy se víc rodiče fixují na to, že nějaký předmět dítěti nejde, anebo že bude rozhodující tato konkrétní škola. A pokud se na ni nedostane, je všechno v pytli a z dítěte nic nebude. Ale když rodiče dítě podpoří a pomůžou mu spíše na cestě, kde ho přesvědčí o tom, že má v sobě tento konkrétní balík talentů, a s nimi, když bude pracovat, může jít, v uvozovkách, na jakoukoliv školu a uspěje.

KN: Nemyslím si, že klíčová je škola jako taková, jestli je soukromá, státní. Hodně často se nás na to ptají, na kterou školu by dítě mělo jít, aby z něj opravdu něco bylo. Jednak může dítě narazit na každé škole na špatného nebo dobrého učitele, na spolužáky a na spoustu dalších faktorů, které neovlivníme. Ale když je dítě samo se sebou spokojené a dělá to nejlepší na své cestě, pak tyto stimuly nehrají takovou roli.

 

Je tedy důležitější soustředit se na cestu než na cíl?

JM: Přesně tak, v okamžiku, kdy se soustředíš na cestu, je cesta jeden přítomný okamžik za druhým. Jakmile se soustředíš na cíl, je to lpění, a tím pádem nemůžeš být ve flow.

 

Může nelpění znamenat, že se v tom člověk může cítit šťastný?

JM: Ne, nelpění neznamená, že bys nechtěl vyhrát, ale v okamžiku, když si zvolíš výhru, je nejlepší způsob jak vyhrát cesta. A cesta, to je jeden přítomný okamžik za druhým, kdy nelpíš na výhře, ale na cestě k ní. Vtip je v tom, co je mentální odolnost. To, že když je v šermu stav 10:10, další, poslední bod šermuješ stejně jako ten první. A to dokáže málokdo, to jsou ti, kteří jsou ve flow. Například koučuji kluka, který je výborný fotbalový brankář čtrnáctiletý, který má šanci se dostat opravdu hodně daleko. Hraje skvěle, hraje jako pánbůh –  do doby než dostane gól. Pak začne mít výčitky svědomí, začne se obviňovat, že celé mužstvo díky němu prohraje. Pracujeme s tím pomocí mentálního cvičení, že míč, který skončí v brance, vizuálně propíchne a míč jako umírá, odchází, a on se vrací do přítomného okamžiku. On si musí uvědomit, že i kdyby to byla jeho chyba, nejlepší způsob, jak ji odčinit, je se vrátit do přítomného okamžiku

 

A to se bavíme o čtrnáctiletém klukovi, který ještě nemá mozek zaneřáděný. Co teprve my dospělí, které například ovlivňuje všechno nežití v přítomnosti, protože zítra musím něco zaplatit, včera jsem měl něco zaplatit?

JM: To je stejné, budoucnost je chiméra, neexistuje, a minulost už tady byla, tu nezměníš. Jediný způsob je být v přítomném okamžiku, protože i když chceš ovlivnit budoucnost, jediný způsobem, jak to ovlivnit, je přítomný okamžik. To věděl Buddha před 2500 lety, my to bohužel takto nemáme. Čím víc budou lidé meditovat, aby byli v přítomném okamžiku, tím spíš to mohou změnit. A čím víc děláš věci, které tě baví, tím máš větší šanci vydělat takové peníze, že tě nebude zajímat, jestli máš na něco, nebo ne. Zdeněk Pohlreich dělá věci, které miluje, vykládá o tom ostatním lidem a vydělává na tom peníze. Jarda Jágr podobně – dělá, co miluje, vydělává spoustu peněz. Já tomu říkám, že každý člověk je generální ředitel své mysli, protože sice neovlivníš, co se ti děje, ten stimul, ale ovlivníš svoji reakci na to. Mezitím je tvoje svoboda volby.

 

Autor: Karel Jarušek
Foto: archiv Jana Mühlfeita a Kateřiny Novotné