11 minut s Janem Větrovským

08.07.2014 11:12

Jan Větrovský je sportovec na slovo vzatý se širokými zkušenostmi s téměř nekonečnou řadou sportovních a pohybových aktivit, jako např. kanoistika, dračí lodě, lezení, běh, bosu, pilates, flexibar, nebo flowin. Vystudoval učitelství TV a trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK, ve svém profesním životě se věnuje lektorství odborných předmětů souvisejících s pohybem, vedení zájmových kroužků, organizaci sportovních kurzů, koučování a trénování. Provozuje Centrum zdravého pohybu - Fitness Aréna v Poděbradech. Je mimo jiné master trenérem pro Flowin a právě v průběhu jednoho školení vznikl tento rozhovor.

Ty ses rozhodl otevřít fitko v Poděbradech. Proč zrovna tady a jak se tomu tvému dítěti daří?

Všem našim dětem se daří výborně, díky (smích). Hlavní důvod je, že tam bydlíme s manželkou (Renata Větrovská, fyzioterapeutka, pozn. red.). Přesídlili jsme tam i kvůli dětem z Prahy. A zjistili jsme, že pravidelné dojíždění do Prahy strašně unavuje a oba nejsme vůbec typičtí zaměstnanci.

Je prostor pro takové centrum v Poděbradech?

Ten prostor bude víc a víc. Fitka podle mě nemohou být masová. Díky vlastní zkušenosti z velkého nadnárodního řetězce vím, že tam ten prostor pro komunikaci s klientem pořádně není. Je to mašina na peníze. Což beru, protože člověk se musí něčím živit, ale v takovém fitcentru musíš nabídnout všechno. Kdežto malé fitness centrum, obzvlášť když je rodinné, nabízí možnost s klienty komunikovat. I za cenu více stráveného času, kdy však jde o práci na svém. Je možné přizpůsobit osobní tréninky, s trochou nadsázky i skupinové lekce klientům. Nebo i v posilovně, při komunikaci s klienty: Poskytneš jim rád radu, i když nosí peníze ne za osobní trénink, ale jen za vstupné. Už jen proto, aby přišli příště, aby chodili dál.  Chci aby se u nás cítili všichni dobře a vládla tu pohodová nálada a to jinak než osobním přístupem neuděláš. Poradit někomu mě nebolí a mám radost, když pak slyším a vidím jak se snaží mé rady vložit do svých „tradičních“ tréninků.
Další výhodou je, že já jsem trenér a Renča (manželka) je fyzioterapeutka, tudíž se hodně doplňujeme. Takže určitě prostor je, klienti chtějí právě víc osobního kontaktu s personálem.

Tedy jestli chápu správně, provozujete fitko ryze na vstupy a permanentky. Myslíš, že ještě pořád v dnešní době je to ta správná cesta?

Pokud budu brát konkrétně Poděbrady, ty jsou oproti Praze pořád v tomto ohledu trochu vesnice, v tom dobrém slova smyslu. Smýšlení lidí je zde ještě stále jiné a špatné jméno si tady dovolit rozhodně nemůžu. Tedy z mého pohledu fungují jinak. Mám řadu klientů, kteří si kupují pravidelně měsíčně permanentku. A to i přes léto, nevynechají. Nabízel jsem jim, ať si koupí roční, že budou mít lepší cenu, ale ne. Oni cítí, že nejsou k ničemu tlačeni. A díky tomu ocení náš servis tím, že chodí permanentně.

Ty patříš k hlasitým kritikům obecně trenérů a lektorů u nás. Tobě samotnému jich řada projde rukami na školení Flowinu. Co vidíš jako hlavní problém v současné chvíli?

Hlavní problém vidím v tom, že všechno cvičení musí být za každou cenu zábavné a 3D funkční. A mě se funkčnost vytrácí u lidí, kteří nemají žádný pohybový základ. U lidí, kteří sedí 15 nebo 20 let v kanceláři a najednou se chtějí začít hýbat. A trenér, který je dostane do rukou, jim začne servírovat, že se musí začít hýbat ve 3D. Ale to miminko se také nejdřív začne hýbat sagitálně, frontálně, a pak teprve do nějakých rotací. A stejně by měl fungovat i normální člověk. To je první věc, kterou vidím, že je trend udělat cvičení co nejakčnější. A to nemluvě o pomůckách, kombinace různých pomůcek, to mě občas úplně zaráží.

Druhá věc je, že my trenéři pracujeme s tělem častěji a víc než doktor. Tedy můžeme člověku daleko víc uškodit. A spousta trenérů, které já kritizuji, jsou ti, kteří zůstávají stát na místě. Řekněme, že vystudovali před x lety. Ale trendy se mění. Ekonom taky nemůže graduovat v 90. letech a pak se dál nevzdělávat. Trh se vyvíjí, metody se vyvíjí. A to samé je s lidským tělem. Vyvíjí se znalosti, poznatky, ale hlavně se vyvíjí lidské tělo. Člověk je dnes častěji hypotonický, dřív to bylo obráceně a tak dále. Umocněné je to často kvalitou školení. Dnes se ze školení stal prodejní artikl, jsou to nejrychleji získané peníze. A proto je řada školení nekvalitních. Například nechápu, jak školící centrum může za 5000 Kč vyškolit 150 hodinový rekvalifikační kurz a nabídnout to ještě jako osobní formu. Je to nekompetentnost školitelů. Tím pádem, jak z toho mohou vyjít kompetentní trenéři?
Dám jeden pozitivní příklad, který se mi velmi líbí. Tonus, Rehaton, pan Tlapák: Kulturista, který následně vystudoval jako diplomovaný specialista fyzioterapeut  a teď obojí kombinuje. A sám říká: „To co jsem napsal v té knížce před 20 lety, není úplně ono.“ Tedy je tam znát jeho vývoj. A když bude vývoj u školitelů, nebudou vycházet ze školení tolik nekvalitní trenéři.

Tedy jestli to chápu správně, je to na jedné straně o vzdělání, či vzdělávání a na druhé straně o kvalitě trenéra.

Přesně. Proto bude super, pokud se České komoře fitness podaří nastolit spojitost mezi získáním živnostenského oprávnění a zkouškou (zkouška z profesní kvalifikace, pozn. red.). Tedy pokud trenér nesloží zkoušku, nebude se moci prokazovat jako trenér.
Dnes to bohužel dost často funguje tak, že si trenéři udělají jen nadstavbové kurzy, nemají ani rekvalifikaci a po víkendovém školení dostanou certifikát Professional trenér něčeho. To není dobře.

A jak se podle tebe mohou na kvalitě trenérů podílet školící organizace nebo školy?

Musí být kontrolování ze shora. Musí tu být funkční kontrolní orgán. Pro spoustu lidí to zavání další byrokracií, ale v tomhle kvantu musí fungovat dobře kontrolní orgány, které řeknou ano, vy jste školící centrum, tudíž nám doložte, že vaši lektoři mají toto vzdělání, tyto konkrétní znalosti.
Dnes spousta trenérů pracuje s lidmi na bázi zdravotního cvičení. A já tím, že se teď pohybuji hodně ve školeních fyzioterapie, si myslím, že zdravotní cvičení by měl školit fyzioterapeut s praxí a ne trenér. A to ani trenér, který má za sebou x přečtených knih, prošlo mu rukami řada klientů. Protože člověk s klinickou praxí, fyzioterapeut může říct ano, můžeš s ním cvičit konkrétně to a to a musíš dát pozor na toto. Protože vše je provázané, ale to ten trenér neví. Dnes už jsou fyzioterapeutická školení přístupná i pro trenéry. Ne všechny, ale část z nich již ano.

Velkým trendem poslední doby je funkční trénink a na popularitě získává výrazně i CrossFit. S ohledem na to, že jdeš fyzioterapeutickým směrem a tvoje manželka je fyzioterapeutka, co ty si myslíš o těchto trendech?

Nelze říct, že jdu fyzioterapeutickým směrem a rozhodně nechci vystupovat jako fyzioterapeut. Účastním se školení pro fyzioterapeuty, protože si myslím, že fyzioterapie a sport si mají vzájemně co dát. Proto se snažím spojit obojí.
Co se týká CrossFitu, jak jsem říkal na začátku. Většinou jsou to trenéři, kteří vzešli z nějakého vrcholového sportu, ale už nerespektují, že každý člověk musí projít nějakým vývojem. Vrcholový sportovec se také naučí nejdříve obecně běhat, obecně plavat a pak možná jde do nějakého výkonu a specifik. Dítě se taky učí postupně. A tím jak je CrossFit masová záležitost a je většinou pro lidi, kteří jsou z kanceláří, tak nemohou mít vůbec techniku.
CrossFit, to je výborné PR. Viděl jsem, jaké udělali fotky, všichni krásní lidé, Diskobolové, plné stadiony. Ale to jsou evidentně lidé, kteří mají za sebou nějakou dlouhodobou sportovní přípravu. A pak přejdou na tuto těžkou dřinu. Tedy první věc je, že lidé jdou do těchto těžkých disciplín obecně nepřipraveni a není dostatek prostoru je připravit.
Bavil jsem se o tom s některými známými, kteří mi říkali, že ze začátku dělali lehčí cviky. Jenže ze začátku znamená měsíc, či dva. Ale buďme upřímní, na to, abych tahal nad hlavu 60 kilovou činku, na to potřebuji půl, či tři čtvrtě roku, nebo v některých případech spíš několik let, abych se připravil. A ne, že ji začnu zvedat po dvou měsících, obzvlášť když chodím na CrossFit jednou týdně.
Druhá věc je orientace na rychlost. Když například vidím videa z českých CrossFit závodů, tak je mi úplně líto jeho účastníků. Třeba shyb, to nemá se shybem nic společného. Nebo výpady. To je všechno tak dohnané do extrému. Za každou cenu udělat cvičení těžké. Nedávno jsem se o tom s někým bavil. Když dostanu na trénink Usaina Bolta, tak ho taky za 10 minut odrovnám. Ale to není účel tréninku. Účel tréninku je toho člověka připravit, aby se předcházelo zraněním, aby se zvyšoval výkon. Zrušit i trenéra, nebo vrcholového sportovce, tím, že mu dám 90 kilovou činku a řeknu mu, udělej s tím 100 dřepů, to umí každý. Ale tím, že se člověk zavírá do svých „patvarů“, do patologie, to cross fiteři vůbec nevnímají. Z mého pohledu, každý máme nějakou patologii a místo toho, aby se lidé během pohybové aktivity o milimetry posouvali směrem k fyziologii, tak se od ní ještě víc vzdalují právě ke svojí patologii.

 

Autor: Karel Jarušek
Foto: archiv Jana Větrovského

Diskuze k článku: 11 minut s Janem Větrovským

..

Jarda | 10.07.2014

Díky za výbornej rozhovor, Větráček je jeden z mých "fit idolů-trenérů" a je (aspoň podle mě) jasně vidět (číst), že to má sakra srovnaný.

...

Honza | 09.07.2014

Zlatá slova, některé věty by měly být pověšeny na dveřích každého fitka!